Miluju Paintball!!!

Sobotní ráno začalo stejně, jako všechna předchozí (ne tak docela, normálně nespím jen 5 hodin a nebudím se otupělá jako čerstvě vylíhnuté kuře), ale ten den se měl vyvinout v něco naprosto úžasného.

Už když jsme vjížděli do bývalého vojenského areálu, který jsme s menšími problémy našli na druhý pokus, jsem cítila první vlnu adrenalinu. Paintball jsem si vždycky chtěla vyzkoušet, ale když k tomu konečně došlo, dostala jsem kombinézu a výstroj, tak jsem se fakt začala třást.

Měření a odzkoušení zbraní bylo samozřejmostí, pak následovalo poučení kvůli bezpečnosti a rozdělování do týmů.

 Uuuuuííííí, byla jsem natěšená jako před rozbalováním dárků o Vánocích!!!!

První hra byla na „rychlohřišti“ se spoustou krytů. Pokud vás protihráč střelí, tak prostě vypadáváte... Po prvním výstřelu jsem měla srdce až v krku a prostě se kryla a střílela na všechno, co se pohnulo. Kdybych na sobě měla měřák adrenalinu, asi by se mu utrhnul vršek a to ještě zdaleka nebylo to nejlepší.

Snad nejvíc mě bavila hra o krabici s pokladem, která byla uvnitř budovy. První hru jsem byla v týmu, který bránil před útočníky. Na začátku jsem vyběhla z budovy, zaplula po hlavě do výkopu a číhala. První rebelové se bezhlavě řítili z přední strany, zastavila je palba z domu. Mimochodem, z domu po mě chvíli střílel i můj kolega, ale pak jsem mu dala znamení, že jsem z týmu a omluvil se mi :D Pak se lesem plížila banda tří protihráčů. Že byli tři jsem zjistila pozdě.Dva jsem sejmula a myslela si, že je vyhráno.Když jsem pak otočila hlavu a číhala na další odvážlivce, uslyšela jsem praskat větvičku – prásk!, dostala jsem ránu do hlavy a první život jsem měla za sebou. Druhý život jsem měla prožít uvnitř budovy, bránila jsem, ale nenapadlo mě, že budu tak podělaná strachy :D Vlastně jsem byla ráda, že jsem byla zastřelena asi tři minuty před koncem určeného času.

Pak jsme doplnili munici a vyměnily se role. Byla jsem v týmu dobyvatelů. No, nutno podotknout, že to byl tým VÍTĚZŮ!!! Sice ne já osobně, ale můj spoluhráč nakonec krabici ukradl a odnesl :D Já se do budovy dostala taky, strachy jsem skoro nedýchala, když jsem byla přitisknutá ke zdi a čekala na příležitost, kdy se dostanu do budovy. Když jsem tam nakonec vlezla – donutil mě spoluhráč, sama bych se tam nedostala - kolena se mi třásla tak, že ani dnes nechápu, jak jsem mohla vůbec chodit, natož běhat (byla to nová úroveň vzrušení a strachu zároveň). Střílet schovaná za rohem do chodby bylo super.Jsem přesvědčená, že jsem někoho dostala, ale pak se ozvala střelba a zasypala mě salva z druhé strany chodby. Zase jsem zemřela a to už jsem byla tak blizoučko...

Nebudu unavovat dalšími detaily, prostě a jednoduše to shrnu: Bylo to ještě lepší, než jsem čekala, příval adrenalinu zajistil, že mě žádná střela nebolela a byla jsem tak nadšená, jako snad ještě nikdy. Musím tam jít minimálně ještě jednou, hřiště má spoustu možností a stačí jen vymyslet si vlastní scénáře a sehnat hráče :D