B7

Když mi můj kamarád ze střední, Jirka (tímto ho zdravím) vyprávěl, že se zúčastnil extrémního závodu, který se jmenoval Beskydská sedmička, říkal jsem si, co ten blázen zase podnikl. Nedalo mi to a zjistil jsem si informace o daném závodu.

Jedná se o extrémní přechod sedmi beskydských vrcholů, které mají výšku přes 1000m. Tedy Velký Javorový - 1031m, Ropice - 1082m, Travný – 1203m, Lysá hora – 1324m, Smrk – 1276m, Čertův mlýn - 1205m a Radhošť – 1129m. Do trasy se nám ještě přimotal prcek Velký Javorový s výškou „pouhých“ 918m. Tím výčet všech zdolaných vrcholů končí. Celá trasa měřila téměř 95km a převýšení činilo přes 5000m. A to ještě není všechno. Jelikož se jedná o opravdu extrémní závod, nastavili organizátoři časový limit na dokončení závodu 30 hodin! (V prvním ročníku, který se uskutečnil v roce 2010, činil časový limit 40 hod.)

Když jsem sdělil Lukášovi svůj záměr, tento závod pokořit a oslovit ho s tím, zda by šel se mnou do týmu, nepočítal jsem, že by odmítl. Luk je ještě větší blázen než já. A samozřejmě mě nezklamal! Tak, závodní tým bychom měli. Teď by to chtělo ještě nějakou tu fyzičku, přeci jen 90km je 90 kilometrů. Jelikož jsem na pochody, výlety, výšlapy a podobné věci zvyklý již od dětství, neměl jsem o své nohy žádný strach. Ale zvládnou takovýto extrém a udýchat to, to by mohl být pro mě závažný problém. A tak jsem začal, kromě tréninku FitBoxu a chůze mimo cyklostezky a zpevněné lesní cesty, běhat. Od začátku roku až do oného okamžiku jsem nachodil a naběhal něco přes 200km.

Osudný okamžik se neúprosně blížil, až se v kalendáři psalo 7.9.2012. Ano, Beskydy neúprosně volaly. Teď se ukáže, co ve mně je a zda jsem trénink podcenil, či nikoli. Je 7.9.2012 22:30 a tým FitBox Kladno se startovním číslem 1092 ve složení má maličkost a Lukáš Hájek stojí na startu v Třinci. Náměstí praská ve švech.Aby ne, vždyť nás - závodníků, tam bylo 3000!!! Každý z jiného důvodu. Někdo se hecnul s kamarády v hospodě, že to zvládne. Někdo to dělá ze zvědavosti. Mou motivací bylo poznání sebe, zda zvládnu tuto extrémní situaci jak psychicky, tak fyzicky. Začíná odpočet posledních desítek vteřin okamžiků do startu závodu. Náměstím zní česká hymna, nad hlavami svítí ohňostroj. Já mám zimnici, euforii, adrenalin, těším se a zároveň mám respekt. Nevím, co mě čeká…

Máme za sebou první 4 vrcholy Velký javorový, Ropice, Travný a Lysou horu. Sestoupali jsme do Ostravice na první občerstvovací stanici. Je už den a sluníčko krásně svítí. Je to něco krásného, vidět po 6 hodinách tmy denní světlo. V Ostravici nás čeká milé překvapení, Danča a Ája. Naše dvě opory a podpory v šílenostech, které s Lukášem děláme. Zatím jsme jak po fyzické, tak po psychické stránce v pohodě. Krize začíná až na Radhošti a Velkém Javorníku. Začíná se šeřit a blíží se další noc. Sám za sebe můžu říct, že představa další části závodu v noci mě dostává do kolen. Začínám mít vztek. Startoval jsem s ne moc funkčním levým kolenem, které jsme po cestě, hlavně na sestupech hodně šetřil a všechnu zátěž přenášel na druhé koleno. Jenže teď začalo poměrně hodně zlobit i pravé koleno. Sestupy z Radhoště a Velkého Javorníku byly pro mě doslova utrpením. Měl jsem pocit, že ten zatracený závod nikdy nemůžu dokončit. Lukáš začínal mít problémy s kyčlemi. Nemohl jsem přestat, to prostě nešlo, cíl byl již nadosah. Poslední kopec jsem sestupoval po centimetrech. Neměl jsem už ani kapku vody. Všechnu jsem spotřeboval na zapití téměř dvou platíček ibalginu. Který byl ve své podstatě na nic. Bolest nedokázalo již nic zahnat. Jediné co mi umožňovalo ještě „jít“ bylo kousání hadičky od camelbagu. Došli jsme do Frenštátu. Ulevilo se mi. Říkal jsem si, že nás těch pár kilometrů určitě čeká po silnici a to už do cíle nějak dopajdám. Ovšem, jak jsem mohl být tak naivní. Organizátoři nás nahnali do neskutečně příkré rokle. Absolutní tma, zima, dezorientace. Chtělo se mi brečet. A tak jdu, ne belhám se s davem, Lukáš je dva metry přede mnou. Vidím ve tmě smyšlená světla pouličních lamp. Je to nekonečné. Najednou se začíná objevovat první světlo a obydlí. Strašně mě to nakopne. Běžíme městem, přihlížející spontánně křičí a skandují. Nehorázně mě to nakopne. Blíží se nám známé náměstí ve Frenštátě. Už jen pár desítek metrů. Přihlížející pořád křičí a strašně hecují. Nevím, kde se v nás ta síla vzala, ale dobíhám do cíle, ano běžíme. Probíháme cílem, posledním elektronickým kobercem. Časomíra se zastavuje na čase 24:23:58. Zvládli jsme to!

Tým FitBox Kladno start. č. 1092 úspěšně dokončil závod a ve své kategorii HOBBY – DO 40ti LET – MUŽI skončil ve své kategorii na 117. místě ze 435 týmu.

V kategorii HOBBY jsme skončili na 227. místě z celkového počtu 965. týmů v kategorii hobby.

Ještě jednou bych chtěl poděkovat všem, kteří nás jakkoli ať již pozitivně, či negativně podpořili na naší cestě za překonáním sebe sama. Díky!

A motivace pro všechny, kteří by to chtěli zkusit a mají obavy z možného neúspěchu. Závody tohoto typu nejsou o fyzické kondici. Všechno je v hlavě, ne ve svalech!

Stačí, když to budete mít srovnané v hlavičce, lehce potlačený pud sebezáchovy a odhodlání vyjít z davu!

Tímto zdravím všechny spoluzávodníky! Budu se těšit na příštím ročníku 2013. A dáme to pod 24 hodin. To si pište!

Honza pojďsehýbat.cz